Reportáž psaná na Bulovce

02.12.2008 20:40


aneb Žlutá fakt není dobrá

Jsou místa, na která se jen tak nedostanete a jsou místa, do kterých se nikdy dostat nechcete, ale jednoho dne je navštívíte, aniž by se vás kdokoli ptal, jestli o to vůbec máte zájem. Před rokem a půl jsem si prodělal facialis, čili obrnu lícního nervu a 22. 11. tohoto roku jsem se po několikadenním nechutenství přesunul na doporučení mé doktorky na Bulovku s diagnózou B159 čili hepatitis, česky řečeno se žloutenkou typu A. A to vše shodou nešťastných náhod v ten den, kdy jsem s nervama v koncích ukončil půlroční rekonstrukci svého 3 plus 1 a chystal se obohatit svůj inventář o krásnou spolubydlící.

V nemocnici jsem nikdy nebyl, možná jako malý kluk v Kosmonosích se spálou, ale to už si moc nevybavuji. Tehdy se na infekční oddělení nesmělo nic nosit, a když si člověk něco přinesl, musel to tam nechat. Proto jsem se s obavami zeptal na příjmu sestry, co si můžu s sebou vzít, abych se během pobytu nezbláznil. Situace se nejspíš změnila a vzít jsem si mohl vše s tím, že si to také odnesu. Bohužel jsem na notebook nemyslel, vzal jsem si jen mobil a PSP a noťas mi byl dovezen až teď, týden po pobytu. Tudíž se se zpětnou platností pokusím shrnout vše, co jsem tu za ten týden pobytu zažil.

Na Bulovku jsem nastoupil na infekční oddělení a šel si lehnout na pokoj 226, kde si již tu samou nemoc odkrucoval o něco starší kluk již druhý týden. No žlutí jsme byli oba jak Číňani.

Ležím tedy s kolegou Milanem na dvoulůžáku se společným záchodem a koupelnou, které sdílíme s vedlejším třílůžákem (tzv. bath-sharing), kde se osazenstvo za ten týden slušně vystřídalo. Po převlečení do pyžama, které patří otci, protože já už pár let žádné pyžamo nenosím, mi napíchli žílu a nasadili kapačku, přes kterou mi do těla tekly bílkoviny z láhve a glukóza z pytlíku. Jedna várka vydržela 4 hodiny. Nejprve do mě prali dvě várky, ale když mi po tom bylo špatně a záhy vyzvracel dobré dvě deci z těžce nabyté bílkoviny, snížili mi dávku na jednu porci denně. Po čtyřech dnech se musí kapačka vytáhnout a napíchnout na druhou ruku, takže jsem vypadal jak zkušený feťák, který už něco zažil. Po celou dobu jsem se navíc potýkal s nutností chodit často na záchod, s čímž bylo spjato i časté volání sestry, která mě musela vysvobodit ze spárů trubiček, abych si neustřík do kalhot. Rychost příchodu záviselo na typu sestry, která měla zrovna službu (o sestrách a jejich typech si povíme za chvíli).

Denní režim byl jasný. Občasný budíček v šest za účelem odběru krve, v půl osmé se podávala snídaně obvykle v podobě odporného margarínu, a pak už následovala jen celodenní nuda v podobě ležení v jedné pozici s kapačkou v ruce. Jedinou zábavou se mi stalo spaní nebo pozorování odkapávající kapaliny. Naštěstí máme na pokoji televizi, ale po shlédnutí veškerých seriálů máme už i té plné zuby. Na druhou stranu, zaplať pámbu za ni. K pití dostáváme stále stejný hořký čaj a jediná možná procházka, tedy pokud človek zrovna „nekapal“, je chůze po stometrové chodbě, která ústí na balkón. Zde se může kouřit. Tedy pokud přehlédnete informaci o zákazu kouření. Kouření tolerují i sestry, protože tu hulej všechny. Jedinou situací, kdy nám holky balkón zamykají, je vizita nebo předem anoncovaný příchod primářky. V tu dobu musíme dělat hodné pacienty, kteří žerou, co se jim předhodí, nekouří a svorně leží na svých lůžkách. Koukám, že tahle komedie funguje na všech pracovištích a nejen v nemocnicích.

Jídlo máme klasické nemocniční, navíc s ohledem na jaterní dietu, kterou tu mají snad všichni. Žrát se to nedá, protože nesolíme a občas se do nás snaží nacpat sladká jídla typu rýžový nákyp nebo sladké nudle, které vždy s díky vracím. Človek si musí rozdělit den na kratší úseky, takže po probuzení se těšíme na snídani, po snídani na oběd, po obědu na večeři a po večeři se snažíme brzy usnout, abychom si zkrátili čekání na svobodu.

Je sobota 29. 11., den mých jednatřicátých narozenin. Rodina mi přinesla notebook a od té doby píšu a píšu. Na internet můžu zapomenout, Wi-Fi tu nikdo nezná a přes bluetooth se mi k mobilu připojit nepovedlo. Jsem tu už týden a čekám na pondělní odběry krve jak na smilování. Po testech se totiž mám dozvědět termín, kdy mě pošlou domů. Jediné, co vím, je to, že to bude příští týden. Ale rozdíl mezi pondělkem a pátkem je takový, že se modlím aspoň za středu. Kapačky mi už odpojili, bílkoviny se mi už srovnaly, ale kolegovi je napíchli poději, takže ještě „kape“. Je tu o týden déle a úplně chápu jeho stálé nářky nad tím, že tu ještě musí trčet. K jeho smůle se mu žloutenka rozjela až po týdenním pobytu v nemocnici, takže nadává, že měl přijít o týden později. Doteď měl na notebooku internet, ale Visty mu začaly instalovat aktualizace a internet mu odpojily. Tak jsme svorně odsoudili tento nesmyslný microsoftí systém a kolega teď čeká na donášku instalačního CD.

Pobyt zde se začíná měnit v peklo, začínáme cítit stereotyp, ale pořád je tu naděje, že příští týden vypadnem. Kdyby to bylo v pondělí, vůbec bych se nezlobil, ale raději počítám se středou, abych nebyl zklamaný. Rozděluji si čas na psaní na notebooku, čtení časopisů, sledování televize, hraní na PSP a spánek. Občasné „výjezdy“ na tři metry vzdálený záchod aspoň na pár minut zabaví a teď, když už nejsem svázaný kapačkami, se můžu chodit i osprchovat. Pořád myslím na svůj byt, jehož novou podobu znám jen z fotek a na svou milovanou spolubydlící Evičku, která se ke mně nastěhovala v den mé hospitalizace a teď se mi stará o domácnost a pomáhá mým rodičům s doděláváním maličkostí, které je ještě v bytě nutné dodělat. To je pech, půl roku žiju v prachu a špíně (viz předchozí články v blogu) a když mi to všechno konečně skončí, skončím já tady. To je pech.

Začínám mít přehled i o směnách a o sestrách, které se tu pohybují. Jsou tu všechny druhy. Máme tu sestry milé a zkušené, rozpačité i ty, které se s námi moc nepárají. Soucítím s těmi, co tu musí trčet celou noc a starat se o pacienty, kteří si zazvoní. Na druhou stranu, nemusí tu být pořád, chodí si domů odpočinout a mají záruku, že na ně pacienti do druhého dne počkají.

V televizi běží zprávy s vánoční atmosférou, jenom u nás na pokoji se nic nemění. Je tu klid, mírné světlo od zářivky a dole pod okny občas projede nějaké auto s krví nebo špinavým prádlem a čas od času i traktor, který sváží bordel z areálu. Sestry za námi večer chodí minimálně, spíš se jen ze slušnosti zeptat, jestli nám něco nechybí. Vždy od nás dostanou stejnout odpověď, chybí nám svoboda a chceme domů. Pondělí se sice blíží, ale den zde utíká nekonečně pomalu. Naštěstí je sobota a slušný program v televizi. Zásoby cigaret mám taky, tak to tady snad nějak doklepem. O pondělním propuštění si nedělám moc iluze, ale pořád doufám. Každodenní kontrolou barvy očí se ujišťuji, že už to nemůže trvat dlouho. Jaterní testy jsou pořád lepší a bilirubin, nebo jak říkají doktoři onému stupni žlutosti, jde taky rapidně dolů. Chci domů...


30. 11.
7.45

Zatím marně čekám na snídani. Milan ještě spí. Obyčejně se podává v půl osmé. Ale už slyším známý zvuk cinkání talířů na chodbě. Už tu nemůžu spát, třetí den se mi zdají divné sny, podle kterých už by měla být polovina Brandýsa vyvražděna neznámou paranormální silou. K nejhorším snům tady v nemocnici, které se mi obvykle doma nezdají, patřil ten, který se mi zdál, když jsem měl ještě v levé ruce kanylu - stál jsem na chodníku, k žíle jsem měl zaseknutý hák, který byl propojen drátem vedoucím na druhou stranu silnice a já musel čekat, až se přes silnici přežene auto. Přitom jsem se nemohl pohnout. Takovou bezmoc jsem už dlouho nezažil ani ve snu. Musím odsud vypadnout co nejdřív, nebo mi z toho hrábne. Když ne z nudy přes den, tak ze snů přes noc. Cinkání talířů se přibližuje, snídaně - moje záchrana - je tady. Očekávám margarín a sladké housky. Jestli ano, jdu si to hodit.

8.25
Snídaně nijak nepřekvapila. Nechápu, jak může doktor naordinovat sladkou snídani. Pravidelně navíc dostáváme kakao, ke kterému mám averzi už od dětství, kdy nás do něj nutili na základce. Navíc vždy dostáváme Ramu s šedesátiprocentním tukem (onen zmiňovaný margarín), což je při naší beztukové dietě přinejmenším zvláštní. Začínáme tu mít dojem, že doktoři sami nevědí, jak žloutenku léčit a hrají na to, že kapačkami nic nezkazí. Milan čeká na další nitrožilní stravu, já už jsem díkybohu volný. Ještěže je neděle a v televizi běži aspoň normální zábava, tak koukáme na Číslo 5 žije! Dnes musíme nějak přežít do pondělního odběru krve, na tom závisí naše svoboda. Budu se opakovat, ale... chci domů. 

11.47
Máme za sebou další oběd. Nijak nepřekvapil. Místní kuchař bez fantazie nám opět připravil naprosto stejnou omáčku, jako každý den. Jediné, co se tu točí, je typ masa a dva druhy přílohy: brambory a rýže. Vyjímečně máme těstoviny, ale stejně to všechno bez soli chutná stejně. Nejlepším jídlem za poslední týden byla habsburská kýta s překvapivým houskovým knedlíkem, přičemž vše dohromady chutnalo jako svíčková. Od té doby si však o dobrém jídle můžeme nechat jen zdát. Místní kuchyně popírá veškerou logiku naší diety, podle které máme jíst 5x denně a strava má být pestrá. Na to se tu nehraje, zřejmě proto, že stravu máme zadarmo. Jestli po mně někdo bude při odchodu z nemocnice chtít nějaké peníze, bez milosti ho zabiju. Těšíme se na pondělní testy. Jestli si mě tu nechají do pátku, začnu vážně uvažovat o vykradení místního skladu léků. Měli by tu mít aspoň morfium, aby byla nějaká sranda. Obávám se, že po návratu domů nebudu mít samým štěstím ani náladu na dodržování diety. Sestry nás straší tím, že nebudeme moci ani solit, na což jim, promiňte, zvysoka seru. Na papíře s informacemi o dietě to nemáme uvedeno, tak co. Jen jsem zvědav, jak zvládnu zákaz pití kafe, ale podle všeho můžu aspoň preso, tak uvažuji o nákupu presovače do bytu, protože ráno bez kafe, zvlášť až budu chodit do práce, si nedovedu představit. Paradoxem je, že ačkoli jsem dodnes alkoholu neholdoval, dal bych si panáka, až bych brečel. Možná je to jen psychické, protože ho další půlrok nebudu moct pozřít. Silvestr na džusu, to bude paráda... jdu přemýšlet, jak zabiju čas do zítřejšího rána.

16.23
Na chodbě cinkají talíře. Nevím ani, jestli se mám těšit na gervais s příchutí nebo ne, každopádně je to vytržení ze stereotypu, aspoň trochu. Už mi tu hrabe. Periody mezi chozením na cigáro se zkracují, chůže po chodbě a kouření mi zabije nejvíc času, když neberu v potaz spánek, ale už ani ten mi nejde. Když usnu odpoledne, v noci nezaberu. Pondělí se blíží, upozorňuji, že pokud mě tu nechají do pátku, poteče krev. Ležet a nedělat nic můžu i doma, aspoň u toho budu mít internet. Rodina mě bombarduje fotografiemi mého nového bytu, který je dovybaven závěsy a v obýváku to vypadá jako na zámku. Těším se na svobodu a už plně chápu narušenou psychiku odsouzenců na doživotí. Přemýšlím o tom, že až budu starý, raději se nechám zabít, než abych trávil zbytek života na proleželém lůžku, že kterého už mě bolí záda. Zarostlej jsem jak Rumcajs s Cipískem dohromady a vlasy mám dlouhý jak Robinson po ročním pobytu na ostrově. Začíná mě tu srát už úplně všechno, sestry z Brandýsa nevyjímaje. Díky černobílé televizi vypadají všechny filmy jak filmy pro pamětníky, číst časopisy mě už nebaví a spát se mi díky šíleným snům už nechce vůbec. Milan zítra požádá o prášky na spaní, přemýšlím o tom samém. Ne že bych se nevyspal, ale můžu spát o něco déle a zabít aspoň další minuty hrůzného čekání. Půjdu se osprchovat, tím se dá zabít další čtvrthodina, ale až po večeři. Na chodbě to utichlo, paní s večeří možná přepadli hladoví pacienti... ani by mi to nevadilo, sunout do žaludku gervais se mi vůbec nechce, ale co mi zbývá. Jíst musím. Proklínám všechny nemocnice a Bulovku obzvlášť. Nedokážu si představit, že bych tu trávil další týden. To už bych byl fakt zralej na Chocholouška. Tak co je kurva s tou večeří? Začínám obhlížet terén, kudy by se dalo zdrhnout, přelezení plotu na jihovýchodním křídle by nemusel být problém, pokud obětuju župan a smířím se minimálně s potrhanou levou koulí...

P.S.: Ještě jednou nám přijde sestra oznámit, že jí to tu nebaví a dostane deku!

17.41
Večeře celkem šla, gervais s pažitkou bylo po těch předchozích sračkách jako balzám na žaludek. Nacpal jsem se celými dvěma houskami a jsem vcelku spokojen. Náladu mi můžou zkazit snad jen zítřejší testy. 
Ve vedlejším pokoji leží už od patnáctého listopadu starší paní, která neustále žije v domnění, že půjde zítra domů, i když má pořád žluté bělmo jak náš kocour. Proti ní mám já bělmo jak čerstvě napadlý sníh a kůžičku růžovou jako prasátko. Kdyby stál můj odchod na posouzení na stupnici barevnosti, šel bych domů už dnes, ale nebudu si dělat iluze, když mě z nich může zítřejší příchod doktora rychle vytáhnout. Jediné, co vím jistě, je to, že půjdu příští týden domů, což je vzhledem k nudě na pokoji dost široký pojem.
Ze zoufalství jsem si při minulé návštěvě balkónu krokoval vzdálenost. Je to padesát kroků, na sesternu dvacet.

21.01
Přišel jsem z balkónu z cigára, dolů na bránu přišli rodiče s malým děckem v autosedačce, zaslechl jsem, že mají doporučení z Vinohradské nemocnice pro děcko s průjmem, docela lituju sympatickou sestru Bronislavu, která už třetí den drží noční službu. Já bych měl celkem slušně rozhozený režim, tohle bych dělat nemohl. Sledujeme televizi, dávají Ber nebo neber a já přemýšlím, jaký verdikt mi zítra padne. Nejhorší možnost je pátek, byl bych vděčný i za středu, ale vůbec bych se nebránil zítřejšímu odchodu domů. Vůbec neřeším, jak odnesu tašku s notebookem a tunou časopisů, ale domů se dostanu, i kdybych měl jet taxíkem. Za svobodu se platí. To je snad poprvé, co se těším na šestou hodinu ranní na odběr krve...

22.34
Už půjdu asi spát, abych zabil čas do zítřejšího soudu. Ani nevím, co nás čeká k snídani, na chodbě visí poslední jídelníček na dnešek, na další týden ho ještě asi nemají vytištěný, tak se necháme překvapit. Jen doufám, že to nebude nic sladkého, uvítal bych tavený sýr, ten byl z místní stravy asi nejlepší. Nikdy bych neřek, že mi bude tak chutnat. Někdy mám pocit, že nás tu moří hlady. Nemůžu se už dočkat Vánoc a mého oblíbeného řízečku s bramborovým salátkem. Obojí můžu, tak co. Jdu spát, ať mám zítra sílu případně zabít doktora...


1. 12.
8.41
Tak máme po odběru i po snídani. Zaplaťpámbu jsme měli sýr, no pohádka. Výsledky testů by měly být v deset, tak čekáme na verdikt jak na smilování. Po čínském syndromu ani stopy, tak mě snad brzy pustí. Milan taky odžloutává, i když ještě úplně zdravě nevypadá. No to jsem na to zvědav... Už chci vypadnout do prdele nebo mi tady jebne. Dneska se mi zase zdálo o nějaké přestřelce, asi už se duševně připravuji na napadení doktora, když mi řekne, že si mě tu nechaj až do pátku. To je šílený, horší snad, než čekání na výsledek na HIV...

11.29
Tak slibované výsledky v nedohlednu. Kontrolující doktora mi sdělila, že oči mám ještě trochu žlutý. Nebudu se dohadovat s babou, která sotva vidí a evidentně honí body. Už mě tu serou, dělaj si z nás akorát pokusný králíky a na výsledky mají dost času. Některé výsledky budou údajně až zítra. Koukám, že ti čuráci tady mají na všechno dost času a každý den, který pacienta drží na lůžku, pro ně znamená vyšší plat. Začínám se zajímat o možnost odchodu na reverz, protože si tu nehodlám zničit zdraví víc, než mám teď. Záda mě bolej jako svině, spím tři hodiny denně a psychicky jsem vyřízenej. Na to, že máme žrát 5x denně dostáváme porce pro mimina (ušetření peněz, když to neplatí pacienti – tohle je průhledný jak papír). Ležet můžu i doma a nemusím kvůli tomu kysnout v tomhle zasranym ústavu. Už tu nevěřím nikomu a proklínám všechny doktory. Dárky na Vánoce za mě nikdo nekoupí a desítky tisíc, o které jsem přišel zbytečným ležením v tomhle ústavu mi nikdo nedá. Hlavně že mají svoje výplaty. S oficiálním prohlášením „jděte všichni milí doktoři do prdele i s vaší diagnózou“ se loučím.

12.03
Právě tu byla vrchní sestra s výsledkama. Hodnoty klesají pod limit, takže to vypadá, že bychom mohli jít zítra DOMŮ! A dokonce oba dva. Radostnější zprávu jsem dlouho neslyšel!! Jaterní testy jsou na desítce, takže zítra bude čas udělat dětem pá pá!!! Musím tu přežít ještě jednu noc, jsem zvědav, kdo mě zase ve snu zabije, případně koho zabiju já. Už potřebuju vypadnout. No to jsem si oddechl.

17.34
Vrchní sestra mě v poledne navnadila, před hodinou mi sestra potvrdila to samé: jsem adeptem na zítřejší odchod domů. Vše rozhodne zítřejší dopolední vizita, tak na ně musím udělat trochu oči, aby mi to náhodou neposunuli na středu. Už se těším, až se nechám ostříhat, doma se pěkně oholím a doma budu nejmíň hodinu čumět, jak se mi za tu dobu vyklubal byteček do krásy. Nesnáším to tu, nic se tu nemění, režim je pořád stejný a jídla čím dál méně. Zatímco dnes jsme měli ke snídani gervais, zítra máme naordinovanou jen půlku. Buď kuchař dostal nižší rozpočet nebo se nás snaží zabít. Navíc v jídelníčku byl na dnešní večer naordinován puding s ovocem, tak jsem se psychicky připravoval na noční kručení v žaludku, kvůli kterému nebudu opět moci usnout, ale naštěstí se kuchař seknul a dostali jsme celkem ucházející filé a bramborem, pochopitelně opět bez špetky soli nebo kmínu. Kolega mezitím držel dveře, aby nám tu dobrotu nepřišli sebrat s tím, že nám patří něco jiného. Naštěstí se tak nestalo a já jsem nemohl uvěřit, jak jsem mohl pozřít něco, co jsem léta nemusel. Jak říká můj otec, když je hlad, sežereš všechno. A měl pravdu. 
Tak a teď jen zabít poslední hodiny do večerky a rychle spát, ať to mám za sebou. Snad se zítra vizita smiluje, modlím se za to, aby vypukla epidemie a aby kvůli tomu lékaři museli poslat domů všechny, kteří na tom už nejsou tak špatně. Neustále na sobě hledám jediný žlutý pigment. Nenacházím. Snad nejsem už zblblej a fakt jsem zdravej. Aspoň testy mi to zatím potvrzují. Home sweet home. Už aby to bylo...

22.04
Prožívám, aspoň doufám, poslední večer před odchodem domů a pevně věřím, že mě zítra pustí někdy odpoledne domů. Na balkóně jsem si dal poslední noční cigárko, foukal tam prudký vítr, tak jsem to vzal rychle. Bojím se, že po příchodu domů nebudu vědět, co dřív. Když si uvědomím, že mám před sebou celý měsíc dovolené na zotavenou bez stresu a bez práce (když neberu v potaz práci na bytě, která pro mě bude spíš balzámem, než skutečnou prací), je mi hned líp. Cigarety mi docházejí, ale pořád hraju na to, že mi do odchodu těch pět kousků vystačí. Hned před bránou z ústavu je trafika, tak se hned zásobuju. Je mi už fuk, jestli si pro mě přijede táta nebo jestli pojedu městskou hromadnou dopravou, cestovat domů budu s úsměvem na rtech a s pocitem, že na mě tahle blbá nemoc už nikdy neskočí. Už si plánuju, kam zajdu, s kým se potkám... a těším se. Sice jsem si pár dní před odchodem do nemocnice zaplatil Opencard lítačku na další měsíc, ale díky tomu, že jsem si ji nestačil zvalidovat se mi peníze vrátily zpátky. To jsem koukal. Přemýšlím, jak všechny věci poberu, jestli pojedu busem, ale vlastně je mi to jedno. Prostě to poberu. Cestou koupím pugét pro svou spolubydlící jako malý dárek a poděkování za to, jak se mi postarala o byt. Nejraději bych šel už spát, abych to měl za sebou, ale bojím se, že mi to díky odpolednímu spánku nepůjde. Nicméně zkusit to musím, protože se těším domů. Dobrou noc. Snad už naposledy...


2. 12.
8.34
Den „D“. Dnes kolem jedenácté rozhodne vizita, jestli mě pustí domů dnes, zítra nebo nikdy. Bohužel nemám na úplatek panu primáři, tak musím hrát na city. Dnes se mi zdálo o práci, což je snad horší než všechny předchozí horory dohromady. Jestli mě dnes nepustí, budu muset požádat o prášek na spaní, abych se aspoň trochu vyspal. Paní odvedle měla být doma už včera, ale díky lenosti týpků v laboratoři půjde až dnes a to ještě není jisté. Vizita je klíčová. Ta rozhodne, jestli půjdu na svobodu nebo se zblázním. Jdu nějak přežít dvě a půl hodiny. Už mě to tu sere...

9.50
Byla tu paní doktora. Místo obvyklé otázky, jestli nás něco nebolí, se náš zeptala, kdy chceme domů. Jestli dneska nebo zítra. Odpověď byla jasná. Zvláštní, vypadalo to, jakoby chtěla smlouvat. Pro všechny případy mám u sebe dva tisíce, pro případ potřeby. Do oběda nám dá vědět, jestli půjdeme už dnes. Docházejí mi cigára, mám poslední dvě, další den tady by už bylo skutečné peklo. Kdybych byl věřící, začnu se modlit. Ještě pár hodin do finálního ortelu...

11.51
Finální ortel vizity byl vyřknut a už je to natuty. Odpoledne budem propuštěni. Já i kolega Milan. S optimistickým výkřikem „Fuck Off Yellows!“ zakončuji tento report a doufám, že již nikdy více nebudu muset podobný psát. Home Sweet Home, tentokrát už fakt.
Log off...

Final report
Celkový počet dní pobytu v nemocnici na Bulovce: 11
Počet sežraného ovoce: jablka - cca 15 ks, mandarinky - cca 20 ks, banány - 12 ks
Počet vypitého místního čaje: cca 33 konvic
Počet vykouřených krabiček cigaret Lucky Strike: 5
 

Tento depresivní pohled se mi naskytl každé ráno po probuzení, pokud svítilo světlo

 

 

Pohled na kanylu v žíle, skvělej pocit :-/

Diskusní téma: Reportáž psaná na Bulovce

Datum: 26.12.2017

Vložil: Pepíček

Titulek: Palce

Pěkný palce u nohou :-)

Datum: 04.06.2015

Vložil: jana,radka,

Titulek: BULOVKA OTŘESNÝ ZÁŽITEK KVĚTEN 2015 ORTOPEDIE

ZDRAVÍM A JSEM JEŠTĚ HODNĚ V ŠOKU Z TOHO ,CO JSEM ZAŽILA NA ORTOPEDII PO OPERACI NA BULOVCE .......ŠPÍNA ,NEZÁJEM,NIKDE NIKDO, V PLENÁCH ( JELIKOŽ SE NEMŮŽETE POHNOUT.........ŠROUBY.)TAK V PLENÁCH VÁS S LÁSKOU SESTRY NECHAJÍ POS.... I 5 HODIN A POKUD SI ŘEKNETE DŘÍV ,HNED .......ABY VÁM ZBYLA MALIČKO DŮSTOJNOST .....TAK TAM BUDETE ,AŽ ONI BUDOU CHTÍT(supr dostat infekci a končit na gyndě).
TOPENÍ , JAKO BY BYLO -15 VENKU A NEJDE NIKÝM ZASTAVIT ...PITÍ NEDOSTANETE .....A JÍDLO ANO ...NEKTERÉ VÁM POSTAVÍ NA STOLEK ZA VÁS A JELIKOŽ JSTE NEHYBNÝ...PORA'ĎTE SI....
ŠPINAVÉ VĚCI ,PRÁDLO , NEPŘEVLÉKÁNÍ POSTELÍ.........VÍKEND TO TAM ZŘEJMĚ NIKDO NENÍ OD PÁTKU DO NEDĚLE ............KDYŽ SE VÁM PODAŘÍ ZAVOLAT SESTRU......TAK VÁS SJEDE CO VOTRAVUJETE ,KDYŽ ZAZVONÍTE ,TAKY VOTRAVUJETE . nikde žádná starost o pacienta,jestli je vše ok ,jestli není potřeba léku ,jestli není jiný problém ,pomoc ???? to je neznámé slovo!!!! NIKDY VÍCE ,PŘÍSAHÁM NIKDY VÍCE NA BULOVKU,JEDNÍM SLOVEM HNUS .........TO SNAD NEMŮŽE BÝT MOŽNÝ . V DNEŠNÍ DOBĚ V ROCE 2015 !!!!!

Datum: 29.10.2012

Vložil: Petra

Titulek: Bulovka

Jó, Bulovka. Nejhorší nemocnice ve městě. Byla jsem tam několikrát a už nikdy více! Vystřídala jsem při tom hory oddělení. Sestřičky většinou neochotné, vybavení toho hodně pamatuje a strava otřesná.
V září jsem byla na operaci v nemocnici Na Homolce. S tím se to nedá vůbec srovnávat. Za á Bulovka ani nemá kardiochirurgii a za bé přístup personálu na Homolce suprový.
PS: Věřte, že kanyla v ruce nic moc není. :) Mít centrální katetr do krční žíly, 4 drény v nadbříšku, jizvu přes hrudník a rourku v krku je horší...

Datum: 10.10.2012

Vložil: Veronika Dvořáková

Titulek: Jak přes kopírák!!

Já se z Bulovky vrátila včera po 15 dnech pekla a i po 4 letech je to tam stále stejné Měla jsem podezření na žloutenku typu E ta se mi vyloučila Minulý uterý mi braly krev na vir cmv a ještě stále nemají výsledky . Pani doktorka mě nechtěla pustit domu tak mi to musela zařídit sestřička ale být tam ještě další zbytečnej tejden tak bych se asi scvokla a mimochodem byla jsem taky na pokoji 226. Soucitím už nikdy víc na Bulovku

Datum: 03.12.2008

Vložil: Milan Piazza

Titulek: Tvrdá realita !!!!!

To co tu Radek popisuje, je holá skutečnost. Vím o čem mluvím (píšu). Jsem totiž jeho kolega z pokoje č. 226, Infekční kliniky na Bulovce (2. patro - východ). S pozdravem všem Milan

Datum: 03.12.2008

Vložil: holyna

Titulek: Skvělý článek

No Radku, ty ses činil, úplně jsem čekal až napíšes, žes vyvraždil půl oddělení a utekl...

Datum: 04.12.2008

Vložil: Radek

Titulek: Re: Skvělý článek

Ono to k tomu inklinovalo, možná si toho doktoři všimli a raději se nás všech zbavili.

Vyhledávání

Kontakt